Mariana (62): „Byla jsem silná celý život. A neuměla jsem si dovolit být slabá.“
Začalo to nenápadně. Únava, bolest, pár zmeškaných jídel.
Řekli mi to klidně, suše – karcinom prsu.
Seděla jsem v ordinaci, poslouchala další kroky, ale v hlavě mi běželo jen jedno:
„Jak to řeknu dětem?“
Celý život mě braly jako tu, co všechno zvládne. Ta, co vaří i v horečkách, co nikdy nebrečí, co vždycky pomůže.
A najednou jsem já byla ta, kdo potřebuje pomoc.
Týdny jsem jim to tajila. Chodila na kontroly, usmívala se na fotkách, vařila svíčkovou.
A pak jsem si jedno ráno uvědomila, že jestli budu dál předstírat, umřu dřív na samotu než na nemoc.
Řekla jsem to.
Plakaly. Ale byly se mnou.
A já pochopila, že být silná neznamená všechno vydržet.
Znamená to umět říct: „Bojím se. Potřebuju vás.“
