Monika (34): „Všichni mluvili o tom, že jsme mladí a můžeme mít další. Ale já chtěla jen to jedno.“
Byli jsme připravení.
Vymalovaný pokojíček, vyprané oblečky, jméno napsané na kartičce v nemocnici.
Byli jsme nervózní, šťastní, unavení.
A pak se všechno zastavilo.
Ticho. Lékař, který se omlouval.
Porod, při kterém nepřišel křik. Jen pláč – můj. A jeho ticho.
Všichni kolem se snažili pomoct. Ale říkali věci, které bolely víc než mlčení.
„Ještě jsi mladá.“
„Aspoň víš, že otěhotnět můžeš.“
„Příště to vyjde.“
Ale já nechtěla příště.
Chtěla jsem teď. Chtěla jsem jeho.
Chodili jsme na hřbitov. Nikdo tam nechodil s námi.
A já měla pocit, že truchlit pro dítě, které „nebylo“, je něco, co se nepočítá.
Ale pro mě byl.
A vždycky bude.
