Jana (45): „Nikoho jsem o pomoc neprosila. A pak jsem padla.“
Všechno jsem držela – rodinu, práci, finance, náladu.
Vařila jsem, řešila rozbité auto, nosila domů výplatu, učila děti matiku.
A v noci, když všichni spali, jsem brečela do polštáře.
Ale nahlas jsem říkala:
„Jsem v pohodě.“
„Zvládám.“
„To nic není.“
Jednoho dne jsem šla nakoupit.
A v obchodě jsem si najednou nemohla vzpomenout, co mám koupit.
Všechno mi vypadlo z hlavy.
Zůstala jsem stát mezi regály a třásla se.
Psycholožka řekla, že jsem přetažená.
Že moje tělo už volalo dlouho, ale já ho neposlouchala.
A že největší síla je v tom, umět říct:
„Nezvládám. Potřebuju pomoc.“
A tak se to učím. Každý den.
A i když to ještě neumím perfektně – aspoň už vím, že nemusím být dokonalá.
