Marie (63): „Tolik let jsem byla jen máma. A najednou nevím, kdo jsem.“
Ráno jsem vstávala dřív než ostatní.
Svačiny, aktovky, věci na tělocvik.
Věděla jsem, co dělám. Měla jsem důvod vstát.
A teď?
Ticho.
Nikdo nepotřebuje moji radu. Nikdo nečeká ve dveřích.
Snažila jsem se zabavit. Uklidit, uvařit, číst.
Ale pořád jsem měla pocit, že jen… čekám.
Nevím na co.
Možná až se někdo vrátí. A řekne:
„Mami, co máme k jídlu?“
„Máš chvilku?“
„Potřebuju obejmout.“
Až nedávno jsem pochopila, že ty dveře se zavřely.
Ale jiné se můžou otevřít.
Začala jsem chodit na keramiku.
Na výlety pro seniory.
A učím se, že i já mám právo na nový začátek.
