Zdena (66): „Celý život jsem někoho budila, chystala snídani, odpovídala na maily. A teď mám celé dny jen pro sebe – a nevím, co s nimi.“
Ráno už nezvoní budík.
Nikdo nečeká čaj na stole.
Nikdo se neptá, kde jsou ponožky, nebo jestli může jít ven.
Sedím u okna a sleduju sousedy.
Jedna paní vede dítě do školky, muž s aktovkou chvátá na tramvaj.
Všichni někam patří. Mají důvod spěchat.
Já nemusím spěchat nikam.
A právě to je někdy nejtěžší.
Zkoušela jsem si udělat plán.
Číst, cvičit, něco tvořit.
Ale když máte celý den jen sami pro sebe,
je to spíš jako běžet maraton v prázdném stadionu.
Závidím lidem, kteří si důchod užívají.
Cestují, chodí na výstavy, mají spoustu plánů.
Já teprve hledám, co jsem ztratila.
Ne práci. Ale smysl.
Dnes jsem se přihlásila do knihovny.
A možná si zítra půjčím první knihu za posledních dvacet let.
Možná mi v ní něco dojde.
Možná to nebude kniha. Ale začátek.
