„Jednou jsem přestala čekat, že se změní. A začala jsem měnit sebe.“

Dana (42): „Byla jsem s mužem, který mi denně připomínal, že nejsem dost. A já mu věřila.“


Neodešel. Nikdy.
Ale vlastně tam ani nebyl.
Byl vedle mě… a stejně daleko jako cizinec ve vlaku.

Dělal, že mě poslouchá. Ale nikdy neposlouchal.
Dělal, že mě miluje. Ale neviděl mě.
A já dělala, že mi to stačí.

Přes den jsem zvládala všechno.
Práce, děti, domácnost.
Večer jsem čekala.
Na zprávu, na slovo, na pohled. Na něco.

Někdy přišlo.
Většinou výčitka.

„Zase jsi naštvaná?“
„Ty fakt neumíš být v klidu.“
„Nikdo jiný by s tebou nevydržel.“

A já se omlouvala.
Za svoje emoce. Za únavu. Za sebe.

Jednou večer jsem jen seděla.
Už jsem nebrečela. Jen… nebyla.
Jako bych zmizela.

„Takhle nechci žít.“

Nevykřikla jsem ji. Jen jsem ji uslyšela.
A ten večer jsem přestala čekat.

Trvalo mi to ještě měsíce.
Ale začala jsem se vracet. Pomalu.
K sobě.

A dnes?
Nejsem s nikým, kdo mě nevidí.
Protože já už vidím sebe.

Co na to říkáte?

Log In

Forgot password?

Forgot password?

Enter your account data and we will send you a link to reset your password.

Your password reset link appears to be invalid or expired.

Log in

Privacy Policy

Add to Collection

No Collections

Here you'll find all collections you've created before.