Radka (40): „Byla jsem tak zvyklá na výkon, že i odpočinek jsem dělala naplno.“
Běžela jsem. Pořád.
Za úspěchem, za cíli, za ideální verzí sebe.
I můj odpočinek měl být efektivní.
„Jóga.“
„Procházka – ale rychlá.“
„Wellness – ale ať to stojí za to.“
Každé ráno jsem vstávala s plánem.
Cvičit. Protáhnout. Dohnat.
Tělo bolelo. Ale mysl říkala: musíš. Vydrž. Je to jen hlava.
Jenže pak jedno ráno… jsem prostě zůstala ležet.
Tělo nechtělo vstát.
A hlava najednou taky ne.
Neplánovaně. Bez důvodu. Bez výmluv.
Jen jsem zůstala pod dekou.
A pustila si pomalou hudbu.
Jen tak. Bez záměru.
A to bylo nejvíc.
Ne že bych to „vzdala“.
Ale že jsem konečně poslouchala.
Od té doby někdy necvičím.
A necítím vinu.
Protože někdy je to nejzdravější – nedělat nic.
„A moje tělo mi to vrací. Neháda se. Nepadá. Neodmlouvá. Jen konečně věří, že ho slyším.“
