Petra (38): „Byla jsem závislá na plánech. Potřebovala jsem vědět, co bude. Každou hodinu.“
Každé ráno jsem začínala stejně.
Zápisník. Fixy.
Úkoly, časy, rozvrh.
I víkend měl svůj plán.
Měla jsem pocit kontroly.
Jistotu, že když vím, co mě čeká, tak to zvládnu.
A když jsem nestihla?
Vina. Zklamání. Nový plán – ještě přesnější.
Jenže pak jsem v sobotu ráno otevřela sešit…
a nevěděla, co napsat.
Ne protože by nebylo co.
Ale protože jsem nemohla.
Byla jsem vyčerpaná i ze seznamu přání.
Zavřela jsem ho. A nechala ležet.
Poprvé po letech jsem šla vařit bez receptu.
Šla na procházku bez cíle.
Usnula bez budíku.
Byla jsem trochu zmatená.
A trochu volná.
Ten den jsem nikomu nevolala.
Nikoho nenutila, aby něco měl nebo stihl.
A večer jsem si řekla:
„Možná nemusím všechno řídit, abych byla v pořádku.“
„Od té doby mám prázdnou sobotu. Někdy je líná, někdy krásná, někdy nudná. Ale je moje. A já už nejsem otrokem tabulek.“
