Daniela (38): „Zvykla jsem si, že všechno špatně je moje vina.“
Na začátku to byl sen.
Pozorný, vtipný, ochranitelský.
Nosil mi kávu, posílal zprávy, že mě miluje.
A já byla šťastná.
Pak začalo období „srandiček“.
„Tyhle šaty tě dělají tlustou, ale hlavně že se cítíš sexy.“
„Neumíš ani uvařit brambory. Jsi k smíchu.“
A já se usmívala, protože jsem chtěla být pohodová přítelkyně.
Pak přišlo mlčení. Trestání. Odchody z domu.
A mně už nebylo do smíchu.
Ale i tak jsem se omlouvala.
Za svůj tón hlasu.
Za to, že jsem byla v obchodě moc dlouho.
Za to, že jsem se zeptala, kde byl.
Jednoho večera jsem stála v koupelně, dívala se na sebe do zrcadla a řekla si:
„Tohle není láska. Tohle je strach.“
Odešla jsem.
A pomalu se učím, že láska nebolí.
Ani slovem.
