Marcela (59): „Nevěděla jsem, co mám dělat. Nikdy jsem nebyla sama.“
Když jsem si ho brala, byla jsem holka z učňáku.
On měl práci, auto a jistotu v očích.
Postavili jsme dům, vychovali dvě děti.
Život běžel. Bez velkých výkyvů, bez velkých otázek.
A pak – otázka přišla.
„Myslím, že potřebuju změnu.“
Ne, nezlobil se. Ani nekřičel. Jen byl rozhodnutý.
Já zůstala v domě.
V kuchyni, kde jsem mu vařila.
V ložnici, kde viselo naše svatební foto.
Každý kout na mě mluvil.
„Tady jste jedli.“
„Tady jsi plakala, když měl horečku.“
„Tady řekl, že jde pryč.“
Nejdřív jsem si myslela, že to nezvládnu.
Nevěděla jsem, jak se topí odpad, jak se čistí kotel.
Neuměla jsem být sama v neděli večer.
Ale pak… jsem objevila balkon.
Nikdy jsem tam pořádně neseděla.
Dala jsem tam křeslo, květiny a svíčku.
A tam jsem začala znovu dýchat.
Dnes vím, že ten rozvod nebyl konec.
Byl to začátek.
A já už nejsem ta, která čeká.
Já si otevírám dveře sama.
