Lenka (39): „Nechlastala jsem. Ale pila jsem. Každý večer. Až moc na to, aby to bylo v pořádku.“
Přišlo to nenápadně.
Sklenička vína při vaření.
Druhá u filmu.
Třetí… už jen tak, aby nebylo ticho.
Nikdy jsem nebyla opilá.
Nikdy žádná ostuda, žádné pády.
Jen večerní mlha, která mi pomáhala zapomenout, že jsem unavená, přetažená, nespokojená.
Říkala jsem si, že je to normální.
Děti spí. Mám chvíli klid.
Co je na tom špatného?
Jenže pak jsem si jedno ráno všimla, že se necítím odpočatá ani po devíti hodinách spánku.
Byla jsem otupělá.
Jako bych žila zpožděně.
A tak jsem to zkusila.
Ne velká výzva.
Jen prostě měsíc bez alkoholu.
První dny byly zvláštní.
Ticho bylo hlasitější.
Myšlenky jasnější.
Byla jsem… bez filtru.
A potom?
Začala jsem zase usínat s čistou hlavou.
Ráno jsem slyšela ptáky.
A ucítila kávu. Opravdu.
Zjistila jsem, že si víno dávám ne kvůli chuti.
Ale protože jsem nechtěla cítit.
„A teď? Někdy si dám skleničku. Ale vím proč. A hlavně: už vím, kdo jsem bez ní.“
