Eliška (34): „Celý život jsem měla pocit, že jídlo si musím odpracovat. Že musím být hodná, abych mohla jíst.“
Jídlo pro mě nebylo jídlo.
Byl to test.
Zkouška, jestli jsem dost silná.
Dost hodná. Dost tenká.
Ráno jsem počítala, co si smím dovolit.
V poledne jsem řešila, kolik kroků mám na kontě.
Večer jsem se hádala sama se sebou.
A někdy prohrála.
A pak přišlo peklo v hlavě.
Nikdo to neviděl.
Smála jsem se. Vařila.
Dávala rady druhým.
Ale vevnitř jsem se bála chleba.
A pak mi jednoho dne došly síly.
Ne fyzicky. Mentálně.
Byla jsem unavená ze sebe.
Ze svého stínu, který mě pronásledoval do každé kuchyně.
Seděla jsem u stolu. Sama.
Udělala jsem si tousty.
A nepočítala jsem je. Jen jedla.
Pomalu.
Bez trestu.
Bez slibu, že zítra to „napravím“.
A tělo… se poprvé nebránilo.
Žaludek nebolel.
Srdce nepanikařilo.
„Už nikdy nechci jíst proto, že se nenávidím. Chci jíst proto, že se slyším.“
