Dana (42): „Byla jsem s mužem, který mi denně připomínal, že nejsem dost. A já mu věřila.“
Neodešel. Nikdy.
Ale vlastně tam ani nebyl.
Byl vedle mě… a stejně daleko jako cizinec ve vlaku.
Dělal, že mě poslouchá. Ale nikdy neposlouchal.
Dělal, že mě miluje. Ale neviděl mě.
A já dělala, že mi to stačí.
Přes den jsem zvládala všechno.
Práce, děti, domácnost.
Večer jsem čekala.
Na zprávu, na slovo, na pohled. Na něco.
Někdy přišlo.
Většinou výčitka.
„Zase jsi naštvaná?“
„Ty fakt neumíš být v klidu.“
„Nikdo jiný by s tebou nevydržel.“
A já se omlouvala.
Za svoje emoce. Za únavu. Za sebe.
Jednou večer jsem jen seděla.
Už jsem nebrečela. Jen… nebyla.
Jako bych zmizela.
„Takhle nechci žít.“
Nevykřikla jsem ji. Jen jsem ji uslyšela.
A ten večer jsem přestala čekat.
Trvalo mi to ještě měsíce.
Ale začala jsem se vracet. Pomalu.
K sobě.
A dnes?
Nejsem s nikým, kdo mě nevidí.
Protože já už vidím sebe.
