Renata (41): „Nikdo mi nikdy neřekl tolik zlých věcí jako já sama sobě. A dlouho jsem to považovala za normální.“
Pokaždé, když jsem udělala chybu,
když jsem se přeřekla, zapomněla, zrudla…
ozvalo se to ve mně.
Ten známý hlas.
„Jsi trapná.“
„Jsi nemožná.“
„Zase ses ztrapnila.“
Nikdo mě neponižoval.
Nikdo mi nenadával.
To jsem dělala já. Sama. Tiše. Dlouho.
Až jednou jsem to zaslechla nahlas.
Vyslovila jsem to, aniž bych si to uvědomila.
Byla jsem doma. Sama.
A nahlas jsem o sobě řekla: „Jsi fakt blbá.“
Zarazilo mě to.
Jak rychle, bez přemýšlení, bez slitování.
A v tu chvíli jsem si uvědomila:
kdyby někdo mluvil takhle o mé dceři, nenechala bych to projít.
A přitom já takhle mluvím o sobě. Denně.
Sedla jsem si a napsala si všechna slova, která o sobě říkám.
A pak vedle nich napsala, co bych řekla kamarádce, kdyby mi řekla totéž.
A zjistila jsem, že jsem sobě největší nepřítel.
Ale můžu to změnit.
Od té doby, když přijde ta myšlenka,
neřeknu jí „ano“.
Jen si všimnu. A řeknu si:
„Mluv se mnou líp. Prosím.“
