Monika (45): „Celý život jsem se snažila být zábavná. Aby mě měli rádi. A pak jsem objevila sílu ticha.“
Když bylo ticho, cítila jsem paniku.
Rychle něco říct.
Doplnit, zachránit, roztáhnout konverzaci.
Byla jsem mistrem historek.
Znala jsem věty, co pobaví.
Uměla jsem se usmívat i ve chvílích, kdy se mi chtělo mlčet.
Jenže pak jsem šla na setkání po letech.
Se starou kamarádkou.
A nevěděla jsem, co říct.
Byla jiná. Já taky. A mezi námi prázdno.
Začala jsem ten známý vnitřní tanec.
Vymýšlet téma. Hlídala čas.
A pak… jsem se zastavila.
Přestala jsem mluvit.
A jen poslouchala.
Ne, že bych to vzdala.
Jen jsem dovolila, ať to není výkonné.
Najednou řekla:
„Víš, s tebou je mi dobře. Že nemusím nic říkat.“
A mně se v očích zalesklo.
„Poprvé jsem pochopila, že nemusím být zajímavá. Stačí, když jsem skutečná.“
