Simona (38): „Něco tak malého… a přitom mi to zachránilo den.“
Byla jsem vyčerpaná.
Děti nemocné, muž na služební cestě, práce po večerech.
Nevyspalá, podrážděná, bez špetky klidu.
Všechno se hromadilo.
Hračky na podlaze, neumyté nádobí, maily od šéfa.
A pak – kapka.
Malá, obyčejná hádka se synem.
A já místo reakce… vzala koš a šla. Jen na chvíli.
Na chodbě bylo ticho.
Žluté světlo zářivky, studené dlaždice pod nohama.
Nad hlavou vrzlo patro.
Z vedlejšího bytu šly tlumené hlasy televize.
A já tam stála.
S pytlem v ruce a slzami v očích.
Nevěděla jsem, jestli se chci vrátit zpátky.
Nevyhořela jsem. Neprahla jsem po útěku.
Jen jsem potřebovala přestávku.
Zastavení. Nádech.
Místo, kde po mně nikdo nic nechce.
A ten večer mi to dala… chodba.
Od té doby si občas chodím „vyhodit smetí“.
A někdy si s sebou vezmu i čaj v hrnku.
Protože ty chvíle samoty nejsou útěk.
Jsou návrat.
