Petra (50): „Život o samotě je potichu. A někdy až moc.“
Můj manžel zemřel před třemi lety.
Děti už dávno bydlí jinde.
A najednou byl byt příliš velký. A hlavně příliš prázdný.
Ráno jsem si pustila rádio, i když mě nezajímalo, co hrají.
Nechala jsem televizi běžet jen kvůli hlasům v pozadí.
Naučila jsem se mluvit sama se sebou.
„Petro, co si dnes dáme k obědu?“
„Dívala ses na zprávy?“
„To je počasí, co?“
Smála jsem se sama svým poznámkám.
Ale aspoň jsem měla s kým mluvit.
Lidé říkají:
„Užij si klid.“
„Aspoň máš čas pro sebe.“
„Samota léčí.“
Ale někdy samota jen… zesiluje.
Nejhorší byly neděle.
Když jste v obchodě a každý kolem vás kupuje pro dva.
A vy zase jen pro jednoho.
Zvykla jsem si, že nikdo nečeká, až se vrátím.
Ale dnes?
Dnes vím, že i jeden hlas v tichu má cenu.
A i sama se sebou si můžu být blízko.
