Renata (52): „Poprvé jsem měla čas přemýšlet, co vlastně chci.“
Pracovala jsem ve stejné firmě dvacet čtyři let.
Každý den stejná rutina, stejní kolegové, stejný stůl.
Nebyla to láska – ale jistota.
A pak přišlo propouštění.
Krabice, rozloučení, ticho.
První týden jsem spala.
Druhý týden jsem brečela.
Třetí týden jsem se začala ptát:
„Co vlastně chci dělat?“
„Kdo jsem, když nejsem tahle pozice?“
Nikdy předtím jsem o sobě takhle nepřemýšlela.
Protože jsem na to neměla čas.
Začala jsem psát.
Jen tak. O sobě. O životě.
A jednoho dne mi kamarádka řekla, že by to vydala.
Dnes dělám korektury. Píšu pro časopisy.
A i když nemám stálý příjem – mám v sobě klid.
Protože dělám něco, co mě těší.
