Lucie (39): „Byla jsem víc sama – ale míň osamělá.“
Manžel odcházel pomalu.
Nejdřív duševně, pak fyzicky.
Nezájem, výčitky, ticho.
Neodvážila jsem se odejít.
Kvůli dětem. Kvůli hypotéce. Kvůli tomu, co by řekli ostatní.
A pak odešel on.
Bez varování. S jinou.
Zůstala jsem s dětmi. Sama.
A místo strachu přišel zvláštní klid.
Poprvé jsem si mohla pustit hudbu, která se líbí mně.
Nebo mlčet – a nikdo se neptal, co mi je.
Děti si zvykly. A já taky.
A zjistila jsem, že doma je mi tepleji.
Protože chybí napětí.
Někdy brečím. Ale už ne ze strachu.
A někdy se směju. Nahlas. Bez výčitek.
To jsem dřív neuměla.
