Alena (60): „Lidi mi říkali, že jsem silná. Ale já nechtěla být silná. Chtěla jsem ho zpátky.“
Byli jsme spolu skoro čtyřicet let.
Znali jsme se od střední. Měli jsme svoje rituály, svoje ticho, svoje písničky.
A jednoho dne přišel infarkt.
A bylo po všem.
Všichni říkali, že to přejde.
Že čas hojí rány.
Že mám dělat věci, které mě baví.
Že mám být mezi lidmi.
„Život jde dál.“
Ano.
Ale moje láska nikam neodešla.
Jen se nemá komu vrátit.
Jednou jsem si pustila naši oblíbenou písničku.
A poprvé jsem ji nevypla.
Doposlouchala jsem ji až do konce.
Plakala jsem. A pak si ji pustila znovu.
Ne, nezapomínám.
Ale učím se žít s tím, co bylo krásné.
A co zůstalo jen ve mně.
