Simona (36): „Když jsem si lehla, slyšela jsem v hlavě výčitky.“
Rodiče mě učili, že pilná práce je ctnost.
Že odpočinek je pro slabé.
A že hodnota člověka se pozná podle výkonu.
A tak jsem pracovala.
Po škole na brigádu. Po práci na druhou.
A večer ještě doma vařit, prát, plánovat.
Každý mě obdivoval.
„Ty toho zvládáš!“
„Ty jsi nezastavitelná!“
A já se usmívala, i když mě bolelo celé tělo.
Jenže jednoho dne jsem se složila.
V tramvaji. Před cizími lidmi.
Sanitka. Vyšetření. A diagnóza, kterou jsem nečekala:
Vyčerpání.
Ztráta směru.
Zapomenutá radost.
Učím se znovu spát.
Učím se říkat „ne“.
A taky větu, která mě dřív děsila:
„Dnes neudělám nic. A je to v pořádku.“
