Eva (41): „Nikdy jsem nemluvila o tom, že jsme bydleli na ubytovně.“
Moji rodiče byli laskaví. Dávali mi všechno, co mohli.
Jenže to nebylo moc.
Vyrůstala jsem v ubytovně, v jednom pokoji se sourozenci.
Místo výletu do Chorvatska jsme jeli na houby.
Místo kola jsem dostala použité brusle od sousedky.
Ve škole jsem mlčela.
Vymýšlela jsem si, že bydlíme jinde.
Že jedeme na hory. Že máme chatu.
Když nás navštívila spolužačka, nechtěla se už nikdy vrátit.
A já se styděla. Ne za sebe. Ale za své rodiče.
Za to, že se snažili… a přesto to nestačilo.
Dnes mám vlastní byt. Vysněné povlečení. Bílou kuchyň.
Ale stejně mám v sobě ten pocit. Že nejsem dost.
Že bych se měla víc snažit. Víc vydělat. Víc dokazovat.
A tak si to někdy připomínám:
Moje hodnota se nepočítá v metrech čtverečních.
Ale v lásce, kterou jsem doma dostala.
