Dana (59): „Byla jsem srdcem firmy. Teď mě míjejí na chodbě jako kus nábytku.“
Když jsem nastoupila, firma měla patnáct lidí. Dělala jsem faktury, mluvila se zákazníky, vařila kafe.
Všechno. Všichni mě znali. Šéf mi na Vánoce nosil čokoládu, kolegové mi říkali „naše Dana“.
Pak přišli mladší. Rychlí, chytří, sebevědomí. Měli svoje konverzace, svoje vtipy, svoje tempo.
Já zůstala. Tichá, spolehlivá, pořád ta samá.
Jednou jsem přišla s nápadem. Mladý kolega ho zopakoval nahlas – a sklidil potlesk.
A já jen seděla. A usmívala se.
„Hlavně, že to funguje,“ řekla jsem.
Ale uvnitř jsem cítila, že už nepatřím. Ne proto, že bych nestačila. Ale protože jsem přestala být vidět.
Podala jsem výpověď.
Kolegové byli překvapení.
„Proč? Vždyť to tady máš jisté!“
A já odpověděla:
„A právě to je ten problém.“
