Veronika (33): „Nikdy jsem nevěděla, co se sebou, když jsem byla sama. Jako bych bez druhých neexistovala.“
Když jsem byla mladší, nikdy jsem nechodila sama.
Na oběd, do kina, na výlet – vždycky jsem si musela někoho vzít.
Jako bych se bála ticha. Prázdnoty. Sebe.
Jenže pak jsem jednoho dne seděla v autě.
Měla jsem hodinu mezi schůzkami.
A poprvé mě nenapadlo otevřít Instagram.
Poprvé jsem si řekla: „Co kdybych šla… prostě jen tak… na kafe?“
Ne domů.
Ne do práce.
Ne s někým.
Prostě jen tak. Sama.
Kavárna byla poloprázdná.
Sedla jsem si k oknu.
Objednala si flat white a vodu.
A poprvé po letech jsem si nehrála s telefonem.
Jen jsem seděla. Dívala se ven.
A cítila jsem, že žiju.
Ne kvůli někomu.
Ne kvůli výkonu.
Ale protože jsem tady. Sama. A stačí to.
Od té doby to dělám častěji.
Bez sluchátek. Bez výmluv.
Jako bych se postupně seznamovala… se sebou.
