Jana (44): „Léta jsem si pletla laskavost s poslušností. A nevěděla, že jde být i laskavá k sobě.“
Usmívala jsem se.
Když jsem byla vyčerpaná.
Přikyvovala, když jsem nesouhlasila.
Chválila, i když mě to pálilo.
Byla jsem oblíbená.
Milá. Vstřícná.
A zároveň – neviditelná.
Nevěděli, co si opravdu myslím.
Protože jsem to nikdy neřekla.
Nevěděli, kdo jsem.
Protože jsem pořád hrála to, co se líbilo.
A pak mi jedna známá řekla:
„Ty jsi vždycky taková klidná, pohodová.“
A mně se v tu chvíli chtělo zakřičet:
„Ne. Já jsem jen unavená z předstírání.“
Doma jsem zůstala tichá.
Dala si čaj.
A napsala si do sešitu jednu větu:
„Už nechci být hodná za každou cenu.“
Nezůstala jsem navždy tichá.
Ale už nemluvím, když nechci.
Neusmívám se, když necítím radost.
A když řeknu ne…
tak ne se neměním v „možná“.
„A svět? Ten se točí dál. Jenom já už v něm nejsem kulisa.“
