Eva (35): „Byla jsem otrokem vlastního telefonu. A přitom jsem chtěla být volná.“
Každé pípnutí mě trhlo.
Reakce. Okamžitě.
Jako bych měla být pořád připravená. Pořád dostupná.
A když nebyla notifikace?
Zase úzkost. Proč nikdo nepíše?
Střídalo se to jak vlna.
Jedno ráno jsem telefon nechala v kuchyni.
Záměrně.
A šla si udělat čaj.
Bez displeje. Bez „co když“.
A víš co?
Svět se nezbořil.
Nikdo neumřel.
Jen já… si všimla, jak teče voda.
Jak chutná ticho.
„Od té doby někdy neodepíšu hned. A někdy vůbec. A je to v pořádku.“
