Silvie (36): „Celý život jsem byla ta milá. Ta, co neřekne ne. A unavilo mě to.“
Nechtěla jsem být nepříjemná.
Nechtěla jsem nikoho zklamat.
A tak jsem souhlasila. Se vším.
Káva, i když jsem neměla čas.
Hovor, i když jsem byla vyčerpaná.
Pomoc, i když jsem sotva zvládala sebe.
Byla jsem královna omluv.
„Promiň, že neodepíšu hned.“
„Promiň, že jsem unavená.“
„Promiň, že jsem prostě… tichá.“
Jenže pak jsem si všimla, že si to začala všímat i moje dcera.
Začala se omlouvat, když plakala.
Když chtěla být sama.
Když měla blbý den.
A tehdy mi to došlo.
Já ji učím, že klid je chyba. Že ticho je problém. Že unavit se je selhání.
Jednoho dne jsem řekla kamarádce, že nepřijdu.
Ne protože něco mám.
Ale protože… prostě nechci.
A pak jsem jen ležela.
V teplácích, s dekou, v tichu.
A cítila, jak pomalu povoluju.
Jak se vracím.
„Od té doby neříkám ‚promiň‘, když nemám chuť mluvit. Jen dýchám. A nechám ticho být. Je moje. A já taky.“
