Klára (41): „A slyšela jsem svoje vlastní myšlenky. Poprvé po letech.“
Byla jsem vzhůru jako první.
Jako vždy.
Ale dnes jsem nevzala pánev do ruky. Nevyndala chleba.
Jen jsem si sedla na dlažbu, opřela se o skříňku.
Bez telefonu. Bez hluku.
A najednou jsem slyšela, jak dům dýchá.
Tikání hodin.
Kroky nad hlavou.
A pak… sebe.
Ne tu matku, manželku, zaměstnankyni.
Jen sebe.
„Na chvíli jsem zavřela oči. A nechtěla je otevřít.“
Od té doby si to někdy zopakuju.
Ráno, než všechno začne.
Sednu si na zem. A jsem tam. Já.
