Libuše (61): „Zvykla jsem si na chlad. Ale někde uvnitř jsem toužila po teple.“
Naše manželství nebylo bouřlivé.
Nikdy nekřičel. Nikdy mě neuhodil.
Ale taky mě už dlouho nepohladil.
Místo slov přišla mlčenlivost.
Místo doteku – odstup.
A místo večerního obejmutí jen zvuk zapínané televize.
V kuchyni jsme si předávali hrníčky jako zaměstnanci.
V ložnici jsme leželi každý na své straně.
A mezi námi ticho. Těžké, plné toho, co nepadlo.
Jednou večer jsem se zeptala:
„Miluješ mě ještě?“
A on jen pokrčil rameny: „Nevím.“
Nevím.
Slovo, které ve mně zůstalo jako ozvěna.
Neodešla jsem. Neudělala scénu.
Jen jsem začala znovu číst.
Znovu chodit ven.
Znovu si připomínat, kdo jsem byla dřív, než jsem se stala „jeho ženou“.
A dnes?
Je pořád vedle mě.
Ale já už se umím obejmout sama.
