Anna (72): „Ve stáří se stáváme neviditelní. Pomalu, tiše, ale jistě.“
Dřív jsem bývala středem pozornosti.
V práci jsem organizovala porady.
Doma jsem měla poslední slovo.
A teď?
Nikdo se neptá. Nikdo neposlouchá.
A nikdo si mě nevšiml, když jsem stála ve frontě, jen o holi.
Neříkám to se zlobou.
Jen s tichým poznáním.
Že svět se otáčí kolem mladých, rychlých, digitálních.
A my – starší – jsme tam pořád. Ale trochu bokem.
Kadeřnice se mě jednou zeptala, proč si barvím vlasy,
když už „stejně nikoho nehledám“.
Nevěděla, že já si je nebarvím kvůli druhým.
Ale kvůli sobě.
Abych se aspoň sobě nezdála ztracená.
Být starý neznamená být zbytečný.
Ale někdy to tak bohužel působí.
A tak se každý den zkouším připomínat.
Sama sobě. A možná i světu.
