Lucie (41): „Lepší je jít sám, než stát vedle někoho, kdo vás nevidí.“
Byli jsme spolu patnáct let. Dům, dvě děti, pes.
Na fotkách jsme vypadali jako šťastná rodina.
Ale doma jsme kolem sebe jen procházeli. Ráno „čau“, večer „dobrou“. Žádné doteky, žádné otázky. Jen rutina. Ticho.
Když jsem chtěla mluvit, říkal:
„Zase ty tvoje emoce…“
A já přestala mluvit.
Začala jsem se víc smát v práci, víc psát do poznámek v mobilu, víc koukat do stropu po nocích.
Jednou večer jsem seděla v obýváku, on u televize, děti spaly.
A napadlo mě:
„Kdybych teď zmizela, všimli by si?“
A odpověď ve mně byla: „Možná zítra. Možná vůbec.“
Tak jsem se zvedla. A odešla.
Ne natruc. Ne ze vzteku. Ale protože…
Samota není absence lidí.
Samota je absence vztahu.
