Klára (41): „A slyšela jsem svoje vlastní myšlenky. Poprvé po letech.“ Byla jsem vzhůru jako první. Jako vždy. Ale dnes jsem nevzala pánev do ruky. Nevyndala chleba. Jen jsem si sedla na dlažbu, opřela se o skříňku. Bez telefonu. Bez hluku. A najednou jsem slyšela, jak dům dýchá. Tikání hodin. Kroky nad hlavou. A pak… …

„Ráno jsem nešla udělat snídani. Sedla jsem si na zem v kuchyni.“ Pokračovat ve čtení »

Libuše (61): „Zvykla jsem si na chlad. Ale někde uvnitř jsem toužila po teple.“ Naše manželství nebylo bouřlivé. Nikdy nekřičel. Nikdy mě neuhodil. Ale taky mě už dlouho nepohladil. Místo slov přišla mlčenlivost. Místo doteku – odstup. A místo večerního obejmutí jen zvuk zapínané televize. V kuchyni jsme si předávali hrníčky jako zaměstnanci. V ložnici …

„Už mě nikdy nevzal za ruku. Ani na ulici, ani doma.“ Pokračovat ve čtení »

Marcela (59): „Nevěděla jsem, co mám dělat. Nikdy jsem nebyla sama.“ Když jsem si ho brala, byla jsem holka z učňáku. On měl práci, auto a jistotu v očích. Postavili jsme dům, vychovali dvě děti. Život běžel. Bez velkých výkyvů, bez velkých otázek. A pak – otázka přišla. „Myslím, že potřebuju změnu.“ Ne, nezlobil se. …

„Byli jsme spolu třicet let. A pak přišel domů a řekl, že už mě nemiluje.“ Pokračovat ve čtení »

Anna (72): „Ve stáří se stáváme neviditelní. Pomalu, tiše, ale jistě.“ Dřív jsem bývala středem pozornosti. V práci jsem organizovala porady. Doma jsem měla poslední slovo. A teď? Nikdo se neptá. Nikdo neposlouchá. A nikdo si mě nevšiml, když jsem stála ve frontě, jen o holi. Neříkám to se zlobou. Jen s tichým poznáním. Že …

„Ve frontě u pokladny se mi mladík omluvil, že mě neviděl. A já si uvědomila, že to nebyla náhoda.“ Pokračovat ve čtení »

Zdena (66): „Celý život jsem někoho budila, chystala snídani, odpovídala na maily. A teď mám celé dny jen pro sebe – a nevím, co s nimi.“ Ráno už nezvoní budík. Nikdo nečeká čaj na stole. Nikdo se neptá, kde jsou ponožky, nebo jestli může jít ven. Sedím u okna a sleduju sousedy. Jedna paní vede …

„Od chvíle, kdy jsem šla do důchodu, mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje.“ Pokračovat ve čtení »

Petra (50): „Život o samotě je potichu. A někdy až moc.“ Můj manžel zemřel před třemi lety. Děti už dávno bydlí jinde. A najednou byl byt příliš velký. A hlavně příliš prázdný. Ráno jsem si pustila rádio, i když mě nezajímalo, co hrají. Nechala jsem televizi běžet jen kvůli hlasům v pozadí. Naučila jsem se …

„Každé ráno jsem poslouchala rádio. Ne kvůli hudbě. Ale abych neslyšela ticho.“ Pokračovat ve čtení »